košík
Fotografie z Mezinárodní antarktické expedice v roce 1989, která byla zároveň i vůbec prvním nemechanizovaným (pouze na psích spřeženích) přechodem Antarktidy. Cesta skupiny vedené Američanem Willem Stegerem a Francouzem Jean-Louisem Étiennem začala 25. července 1989 a skončila po 220 dnech a 6021 kilometrech. Dalšími členy týmu byli Victor Boyarsky (Sovětský svaz), Geoff Somers (Velká Británie), Qin Dahe (Čína) a Keizo Funatsu (Japonsko). Expedice byla provozována ve spolupráci se Sovětským výzkumným ústavem Arktidy a Antarktidy a primárními sponzory byli WL Gore and Associates a Union d’Assurances de Paris (UAP). Účelem expedice bylo přilákat mezinárodní pozornost na kontinent Antarktida a na první známky změny klimatu. Po expedici šest členů týmu navštívilo vůdce svých zemí a lobovalo za ekologický protokol a zákaz těžby v Antarktidě.
The New York Times napsal: „Cesta trvala sedm měsíců; tým vydržel teploty, které klesly na 80 stupňů pod nulou, a jednu bouři, která trvala 50 dní. Nikdo nikdy nezkusil takový polární přechod a je nepravděpodobné, že to někdo ještě někdy udělá.“
Tým se setkal se silnými bouřemi, hlubokými trhlinami a větry na úrovni hurikánů. Jakmile se výprava ocitla na náhorní plošině, cestovala v průměrné nadmořské výšce 3 000 metrů podél pohoří Ellsworth a Thiel na americkou základnu na jižním pólu, kam dorazila 11. prosince 1989. Poté procestovali oblast známou jako „Area of Inaccessibility“, oblast východně od jižního pólu, která kvůli její extrémní izolaci nebyla nikdy překonána na zemi a jen zřídkakdy letadlem. Tým poté navštívil sovětskou základnu Vostok ve vnitrozemí kontinentu a skončil na sovětské vědecké výzkumné základně Mirnyj. 3.března 1990, když opět nastala zima v Antarktidě, byl tým evakuován z kontinentu sovětskou lodí Profesor Zubov.
Cestovali pouze pomocí psího spřežení: šlo o tři spřežení, ve kterém se střídalo 36 psů. Od Antarktického poloostrova k jižnímu pólu měla expedice k dispozici skrýše, které byly po cestě umístěny v pravidelných intervalech během předchozí letní sezóny. K těmto skrýším několikrát přiletělo letadlo Twin Otter, které dopravilo jídlo, odpočaté psy, filmový štáb a fotografa. Několik skrýší se ale vůbec nenašlo, protože je pohřbil navátý sníh. Od jižního pólu po sovětskou stanici Vostok byl tým zásobován Twin Otterem, a od Vostoku do cíle ho podporovaly sovětské nákladní vozy, které se pohybovaly cca 80 kilometrů před expedicí, (shazovaly zásoby a zůstávaly dostatečně blízko pro záchranu, pokud by to bylo potřeba). Jako primární navigace jim sloužil sextant, ale měli u sebe i prototyp GPS, který umožňoval lidem ve Francii jednou denně určit polohu týmu a získat od nich zprávu o 36 znacích. Dr. Qin Dahe sbíral každých 50 kilometrů vzorky sněhu, aby změřil důkazy o změnách klimatu. Po expedici si Dr. Dahe vysloužil vedoucí pozici v Mezivládním panelu pro změnu klimatu (IPCC), organizaci, která v roce 2007 získala Nobelovu cenu za mír. Sovětský člen týmu Victor Boyarsky zase měřil přízemní ozón. V roce 1996 byl Will Steger jmenován prvním průzkumníkem National Geographic. Po expedici založil Centrum pro globální environmentální vzdělávání na Hamline University v St. Paul v Minnesotě a nadaci Willa Stegera, nyní nazvanou Climate Generation. Organizace povzbuzuje mladé lidi, aby přijali opatření v otázkách klimatu. Jean-Louis Etienne následně vedl i několik dalších expedic v Arktidě a Antarktidě.
