Katalepsie

Katalepsie je neurologický stav charakteristický svalovou strnulostí, ztuhlostí, sníženou citlivostí na bolest, netečností, ztrátou vědomé svalové kontroly. Dalšími příznaky může být například zpomalení tělesných funkcí jako dýchání, tzv. „vosková ohebnost“ (waxy flexibility, případně též katatonní syndrom). Vosková ohebnost je psychomotorický symptom, který může způsobovat zpomalené reakce a případně typickou ztuhlost. Při tomto stavu je možné pacientovi téměř volně (s lehkým odporem) hýbat s končetinami, které v koncové poloze (bez ohledu na to, jak je poloha pohodlná) setrvají – podobně jako vosková svíce.

Příznaky katatonie mohou dále zahrnovat výrazné omezení motorické aktivity, omezení až úplná nepřítomnost řeči. Závažnější případy lze laboratorně diagnostikovat.

Katatonní syndrom poprvé popsal v roce 1874 německý psychiatr Karl Ludwig Kahlbaum v souvislosti se schizofrenií. Katalepsie může nicméně souviset také s dalšími neurologickými onemocněními jako například Parkinsonova choroba nebo epilepsie. Jedná se také o charakteristický symptom mizejícího kokainového opojení. Strnulost lze též navodit hypnózou, což bylo hojně využíváno v 18. století jako atrakce.

V dobách neexistence nebo nedostupnosti moderní medicíny bylo mnoho osob trpících katalepsií mylně prohlášeno za mrtvé a byly tak pohřbeny zaživa. Pohřbívání zaživa bylo také využíváno i jako mimořádně trýznivý způsob popravy (například Vestálky ve starověkém Římě). Oběť předčasného pohřbu zažívala fyzická i psychická muka ve formě stísněného prostoru, úplné tmy, paniky, nedostatku kyslíku a další.

I přes nepříliš častý výskyt existuje několik děsivých zdokumentovaných případů. Prvním z nich je zpráva New York Times z 21. února 1885. Obětí byl údajně muž, pojmenovaný pouze jako „Jenkins“. Jeho tělo bylo v rakvi otočené na břicho, s vytrhanými vlasy a škrábanci na vnitřních stěnách rakve. Několik případů bylo zaznamenáno i v „moderních dobách“. Například v roce 2014 v Řecku byla pětačtyřicetiletá žena prohlášena za mrtvou a pochována. Několik lidí ohlásilo policii, že na hřbitově slyšeli bušení a tlumené výkřiky. Po vykopání bylo zjištěno, že žena zemřela kvůli nedostatku kyslíku.

Případy předčasnýh pohřbů pravděpodobně vedly k legendám o zmrtvýchvstalých, vystupujících z hrobů.

Na základě těchto (a několika dalších) trpělo mnoho lidí tzv. tafefobií. Jedná se o chorobný strach z pohřbení zaživa. Osoby trpící tafefobií si dokonce nechávaly vyrábět speciálně upravené rakve s možností úniku či signalizace. Mezi slavné osobnosti trpící tafefobií patřil například Nikolaj Gogol, Alfred Nobel a jeho otec, Immanuel Nobel, který vynalezl jednu z prvních „bezpečnostních rakví“.

Pohřbení zaživa se stalo také námětem mnoha povídek či filmů. Za zmínku stojí například Předčasný pohřeb Edgara Allana Poe.