Chtěla se stát slavnou modelkou, ale po smrti dcery smrt se nakonec proslavila ze zcela jiného důvodu.
Marianne Bachmeier se narodila v 3.června 1950 ve městě Sarsted v Dolním Sasku. Její dětství lze jen stěží nazvat šťastným. Vyrůstala ve velmi silně věřící a konzervativní rodině. Její otec byl těžký alkoholik a člen nacistické strany. Rodiče se nakonec rozvedli, její matka se znova vdala a Marianne si vzala do péče. Otčím však nebyl o nic lepší a neustále obě šikanoval. Když bylo Marianne pouhých devět let, byla znásilněna mužem z rodiny Bachmeierových. Poté ji buďto obviňovali z toho, co se stalo, nebo naopak – chválili ji a zasypávali dárky, aby to nikomu neřekla. Poprvé otěhotněla v 16 letech, podruhé o dva roky později. Obě děti byly poslány do pěstounských rodin a samotnou Mariannu její „starostliví“ rodiče prostě vyhodili z domu.
Následně začala chodit s manažerem hospody Tipasa, kde pracovala, a s ním otěhotněla potřetí. Ve svých 22 letech porodila dceru Annu a ačkoliv se její partner na výchově nepodílel, Marianne se rozhodla, že si dítě nechá. Neměla však hlídání a v důsledku toho s ní její dcera trávila celé noci v práci. Anna neměla zdravý režim a byla vychovávána tak trochu kočovným způsobem, což vyobrazily i dva dokumentární snímky, které byly o Marianne natočeny. Dívka byla však na svůj věk překvapivě samostatná. Dle dostupných informací si Marianne moc dobře uvědomovala, že je její situace problematická, a tak chtěla dát k adopci i Annu. To ale kvůli předčasné smrti své holčičky nestihla.
Sedmileté Anně stal osudným 5. květen 1980, kdy se pohádala se svou matkou, a tak se rozhodla, že nepůjde do školy. Místo toho chtěla jít ke své kamarádce, ovšem cestou ji unesl Klaus Grebowski – 35letý řezník ze sousedství, kterého malá Anna několik dní předtím navštívila, aby si hrála s jeho kočkami. Také šlo o v minulosti usvědčeného sexuálního delikventa, který znásilnil dvě 9leté dívky. Kvůli svým činům sice v roce 1976 podstoupil chemickou kastraci, ale později se ukázalo, že se následně podrobil hormonální léčbě, aby kastraci zvrátil. Grebowski držel Annu několik hodin ve svém domě, sexuálně ji zneužíval a nakonec ji uškrtil punčochami své snoubenky. Tělo dívky pak svázal, zabalil do krabice a nechal jej na břehu kanálu. Ještě téhož dne ho jeho snoubenka udala policii, protože Klaus jí o všem řekl. V tu chvíli už Annu hledali, když Marianna zjistila, že dívka nebyla ve škole a nevrátila se domů.
Projednávání případu začalo až v březnu 1981, téměř rok po Annině vraždě. Grabowski, který byl známý jako přátelský a jemný člověk, se u soudu projevil úplně jinak: všem se vzepřel, nepopřel fakt o vraždě Anny, ale odmítl se přiznat ke znásilnění. Také začal tvrdit, že ho sedmiletá dívka sváděla, a dokonce ho vydírala o peníze, jinak že všem prozradí, jak ji obtěžoval.
Obhajoba začala tlačit na to, že Klausovo jednání zavinily hormonální a psychické problémy v důsledku chemické kastrace. Proto by neměl být poslán do vězení, ale na psychiatrickou kliniku. Grabowski byl extrémně sebevědomý a strategie byla velmi funkční. Všechna soudní jednání se pro Mariannu stala mučením. Grabowski se jí například podíval do očí a nazval její dceru „malou děvkou“. Soudce mimochodem tak trochu souhlasil s Grabowskim a tvrdil, že dívka mohla zločince vyprovokovat, což Marianne samozřejmě šokovalo. Sama moc dobře věděla, jaké to je, když je znásilněna malá holčička a pak obviňována z toho, co se stalo. Přišlo třetí a poslední soudní jednání. Grabowski byl znovu vyslýchán, když Marianne Bachmeierová vstala z lavice za ním, udělala pár kroků, zvedla ruku s Berettou 70 a vypálila na Klause osm kulek. „Chtěla jsem ho zabít, ale střelami do obličeje. Bohužel jsem musel toto prase střelit do zad.“ Chtěla tím prosadit spravedlnost a zastavit šíření lží o Anně. Marianna nekladla žádný odpor a v klidu odevzdala zbraň policistovi. Samozřejmě vznikla otázka, jak zbraň k soudu přinesla, ale v roce 1981 se nepoužívaly rámy ani jiné detektory. Kontrola byla povrchová a schovat pistoli v záhybech oblečení bylo snadné. Kauza Bachmeier vedla ke změnám kontrolních pravidel a jejich zpřísnění. Případ si získal velkou mediální pozornost a Marianne prodala svůj životní příběh za asi 100 000 německých marek zpravodajskému časopisu Stern. Tím pokryla své na náklady na právní služby.
Marianna dostala za zabití a držení střelné zbraně šest let vězení, ale po odpykání necelé poloviny trestu byla podmínečně propuštěna. V roce 1985 se provdala za učitele, se kterým odjela do Lagosu v Nigérii na humanitární misi. V roce 1990 se rozvedla, přestěhovala se na Sicílii a začala pracovat v hospici, kde se starala o nejtěžší onkologické pacienty a pravidelně pomáhala na oddělení eutanazie.
O několik let později se „matka pomsty“ dozvěděla, že má rakovinu slinivky. Marianne věděla, že s tímto typem rakoviny dlouho žít nebude, vrátila se do Německa a tam se rozhodla otevřeně vyprávět svůj příběh od začátku do konce. Novinář, kterého si vybrala, získal exkluzivní rozhovor a možnost natočit poslední dny života Marianne Bachmeierové, než 19.září 1996 zemřela. Svého činu nikdy nelitovala. Byla pohřbena vedle své dcery Anny na hřbitově Burgtor v Lübecku.