košík
Další část z dějin násilí. Podobný příspěvek ZDE
ŠPANĚLSKÝ KŮŇ
Španělský kůň, též známý jako trestná koza (někdy též osel, oslice), španělský kozel, dřevěný kůň nebo dereš patří k mučícím nástrojům, používaným ve středověké a raně novověké Evropě. Nástroj byl užíván i jako jedna z forem pranýře. Jedná se o hranatou kládu nebo ostře přitesané prkno, jehož průřez mohl být trojúhelníkový nebo kosočtvercový. Kláda byla upevněna na dřevěném podstavci, někdy opatřeném kolečky. Celková výška bývala nejméně 150 cm, aby člověk, sedící na kládě, nemohl dosáhnout nohama na zem.
V českých zemích se tento nástroj nazýval nejčastěji osel a mučení na něm jako oslí jízda. Jeho použití je doloženo od 16. do počátku 18. století, a to nejen k vynucení doznání mučením, ale také jako druh tělesného trestu, srovnatelný s mrskáním. Používán byl za časů španělské inkvizice, a to hlavně k mučení žen podezřelých z čarodějnictví. Naproti tomu ve střední Evropě převládalo jeho použití jako nástroje tělesného trestu. Trestali se tak např. zloději, nevěrné ženy nebo i pytláci. V 18. století byla „oslí jízda“ používána jako jeden z mírnějších trestů pro provinilé vojáky pruské armády. Dalším stupněm zostření bylo pojíždění s nástrojem po dlážděném povrchu (v tomto případě docházelo i k prasklinám kostí pánevního pletence).
KACÍŘOVA VIDLIČKA
Šlo o železnou tyčku s ostrými vidlicemi na obou koncích, která se pomocí koženého obojku či provazu připevnila ke krku mučeného. Jedna vidlice bodala oběť do hrudi, druhá zespodu do brady. Domnělý kacíř musel zaklánět hlavu, co nejvíce to šlo, aby mu ostré bodce nepronikly do těla. Jakákoli snaha o pohyb či vyslovení obhajoby způsobovala nesnesitelnou bolest.
Kromě sezení v jedné poloze byli mučení často vystavováni světlu slunce nebo svící, aby je nepříjemné podmínky nutily zakloněnou hlavu sklonit rychleji. Po čase se začal mučeným odkrvovat mozek, bolelo je za krkem, trpěli. Inkvizitoři vnímali jako velký úspěch, když se jim podařilo přimět vyznavače protestantské víry ke konverzi k víře katolické, přestože dotyčný svůj světový názor odvolal až po dlouhých hodinách krutého mučení.
MUČENÍ KRYSAMI
Tato metoda byla vynalezena zřejmě během tzv. nizozemské revoluce (1568–1648). Krysy prosluly silným pudem sebezáchovy a mučitelé jejich touhu po životě využívali ve svůj prospěch. Trýznění obvykle probíhalo tak, že si odsouzenec s obnaženou hrudí lehl na vodorovnou plochu, na břicho mu položili otočenou nádobu s krysami a na ni naskládali rozžhavené uhlíky. Hlodavci se pak před nesnesitelným horkem pokoušeli utéct jediným možným způsobem – prokousali se skrz břicho vězně. V ojedinělých případech nešťastník krysí útok přežil, ale skonal poté, co mu do otvoru v trupu vysypali žhavé uhlí.
Tuto šílenou formu mučení používaly ještě v 2. polovině 20. století některé totalitní režimy v Jižní Americe. V Argentině během tzv. národní reorganizace, jež probíhala mezi lety 1976 a 1983, ji vládnoucí vojenská junta běžně používala k výslechu svých oponentů. Argentinští mučitelé přitom zašli ve svém sadismu tak daleko, že krysy směrovali pomocí trubice do vězňova konečníku nebo (v případě, že byla vězněm žena) do vagíny.
SKŘIPEC
Používán byl zhruba od poloviny 15. století až do 18. století, ale zřejmě byla poprvé tato forma mučení použita už v antice. Skřipec měl mnoho podob, ale základní myšlenka spočívala v upnutí končetin do mechanismu, jenž je postupně natahoval. Ranivý účinek spočívá v bolestivém natažení kloubního vaziva a tkání trupu a končetin, v krajním případě odtržení od těla.
Skřipec byl kombinován s dalšími mučicími postupy. V jednom z popisovaných případů byl mučený natažen na skřipec a pod ním byl rozdělán oheň, který činil utrpení pokud možno ještě nesnesitelnějším. Některé varianty skřipců používaly pro zostření účinku hraněné či ozubené hřebeny, vkládané nejčastěji pod záda vyslýchaného.
SICILSKÝ BÝK
Zařízení sestrojené údajně athénským sochařem Perillem v 6. století př. n. l. bylo vykováno z mosazi do podoby skutečného býka. Nástroj si objednal sicilský tyran Falaris z Akragantu, který neměl daleko od kanibalismu a liboval si v mučení a zabíjení. Do duté sochy byli uzavíráni odsouzenci na smrt, jimž byl napřed vyříznut jazyk. Kat potom pod sochou zažehl oheň. Výkřiky agónie, které se ozývaly z nitra rozžhaveného mučicího nástroje, byly zesilovány důmyslně vytvořeným vnitřkem sochy a vytvářely dojem skutečného bučícího býka.
Perillus za svůj výtvor očekával tučnou odměnu, ale namísto ní se stal prvním člověkem, na němž bylo zařízení vyzkoušeno. Podle některých zdrojů se obětí ďábelského vynálezu stal později i sám Falaris. V býkovi skončil poté, co byl po 16 letech své vlády svržen z trůnu.
HRUŠKA BOLESTI
Přístroj většinou opravdu tvarovaný jako hruška byl složený ze tří nebo čtyř listů připevněných k vrchní části pantem. Otáčením zabudovaného závitu byly od sebe listy oddalovány. Hruška, kterou byli většinou trestáni zrádci, smilníci nebo homosexuálové, byla vložena do některého z tělních otvorů (podle typu provinění) a její listy byly poté rozevřeny. Došlo k masivnímu vnitřnímu krvácení, které ale zřídka bylo smrtelné. Většinou hned poté následovaly jiné mučicí metody.
Pokud si zadáte „hruška úzkosti“ (Pear of Anguish) do vyhledavače, zjistíte ve většině pramenů, že se tato zařízení používalo především proti ženám, které byly obviněny z čarodějnictví. Jejím účelem bylo vynutit si na ženách přiznání zejména v dobách španělské inkvizice. Jenže poté stejně následoval trest smrti, většinou upálením na hranici. Jde o vynález z první poloviny 17. století a obdobné zařízení bylo údajně používáno jako roubík.
MRCHOŽROUTOVA DCERA
Jde o vynález zhruba z poloviny 16. století a jde o protiklad „dcery vévody z Exeteru” – skřipce, kde byla oběť naopak natahována. Tento mučicí nástroj dostal v angličtině pojmenování „Scavenger’s daughter“ (tedy „mrchožroutova dcera“) a zřejmě šlo o účelové zkomolení jména vynálezce předmětu – Brita Leonarda Skeffingtona, který žil v době krále Jindřicha VIII. Jednoduché zařízení bylo tvořeno železnou obručí s pantem. Oběť do ní byla sevřena a postupným utahováním stále více stlačována do nedobrovolného dřepu.
Tlak byl tak velký, že dříve nebo později odsouzenci praskla žebra a hrudní kost a došlo k poškození páteře. Někdy údajně nešťastníkovi tekla krev z konečků prstů a z obličeje. Byl to účinný prostředek, který se ve středověku používal k získávání doznání o zločinech. O používání mrchožroutovy dcery se dochovaly jen velmi kusé informace a zdá se, že zařízení nemělo mezi katy velkou popularitu.
DRTIČ LEBKY
Vynalezen byl na konci středověku, nebo na počátku raného novověku. Nebylo z něj úniku a trvalé následky zanechal, i když mučení skončilo předčasně. Dotyčný položil bradu do kovové prohlubně pod píst, který mu postupně tlačil na temeno – neměl kam uniknout a rostoucí tlak jeho hlavu pomalu deformoval. I když potom mučitel s procedurou přestal, napáchané škody již nešlo napravit. Smrt naopak přicházela jako vysvobození poté, co nástroj člověku při vědomí rozdrtil čelisti a vinou obrovského tlaku mu vyskočily oči z důlků.
O praktickém používání tohoto zrůdného vynálezu máme bohužel jen velmi málo zpráv. Předpokládá se, že vznikl ve Španělsku během intenzivního řádění místní inkvizice. Ta ve svém počátku stíhala hlavně konvertované Židy a muslimy, u nichž panovalo přesvědčení, že se stali křesťany jen tak na oko a ve skutečnosti stále praktikují své původní náboženství.
