košík
V roce 1974 předvedla tehdy 28letá srbská umělkyně Marina Abramović ve Studiu Morra v italské Neapoli performanci nazvanou Rhythm 0 (česky Rytmus 0). Marina se prohlásila za neživou věc a na šest hodin se nehybně vystavila v galerii. Návštěvníci si s ní mohli dělat, co chtěli, a na stole měli k dispozici 72 předmětů, které mohli vůči ní jakkoliv použít. Šlo například o růži, peříčko, parfém, med, hřeben, rtěnku, chléb, hroznové i alkoholické víno, ale i nůžky, bič, hřebíky, skalpel, břitvy či nabité zbraně.
Publikum dostalo následující instrukce: „Já jsem objekt. Můžeš mi udělat cokoliv. Beru na sebe veškerou zodpovědnost.“ Zpočátku na ni byli mírní. Líbali ji na tvář, krmili ji, dávali jí květiny nebo se ji lehce dotýkali. Atmosféra byla poklidná. Pak se ale nálada začala měnit. O hodinu později ji začali řezat do kůže. Jeden muž jí pořezal krk a následně sál její krev.
Postupem času lidé odhazovali zábrany a nebáli se nečinnou performerku vystavovat čím dál tím nepříjemnějším situacím.
Performance vyeskalovala, když k ní začali přikládat zbraně – jeden z přítomných mužů jí například přiložil nabitou zbraň ke spánku a položil Marině ruku na spoušť. Ona sama pak tvrdila, že byla v daný moment skutečně ochotna zemřít pro umění. Po třech hodinách jí někdo rozřízl šaty. Mezi účastníky se dokonce strhla rvačka. Někteří ji bránili a snažili se násilí zastavit, jiní naopak povzbuzovali ostatní v páchání větších škod.
Abramović ve svém životopisu Walk Through Walls (2016) píše, že během perfomance dosáhla svých psychických i fyzických limitů a že byla přesvědčená, že kdyby neměli přítomní italští muži s sebou své manželky, určitě by se někdo z nich pokusil ji znásilnit. Existuje více variant závěru celé akce. Jedna z nich vypovídá o tom, že Abramović po uplynutí daných šesti hodin „ožila“ a diváci před ní začali prchat. Později do galerie chodilo velké množství omluvných dopisů, kdy se účastníci omlouvali za své jednání.
Účelem peformance-experimentu bylo dle Abramović zjistit, kam je až člověk v takové situaci schopen zajít. Velkou roli zde nejspíš hrála i tzv. davová psychóza. Podle jejích slov díky této zkušenosti přišla na to, že publikum je schopné člověka zabít. Dílo vyvolalo rozporuplné reakce. Na jednu stranu kritika obdivovala nasazení a ideu Abramović, na stranu druhou měli tendenci ji považovat za psychicky narušenou, když jako žena byla ochotna nechat samu sebe takto zneužívat. Tato kritika se ozývala nejvíce v její domovské Jugoslávii (konkrétně v Srbsku), kde měli dokonce tendenci se jí vysmívat. Je důležité si uvědomit, že v roce 1974 Abramović vstupovala na umělecké pole, kde doposud dominovali muži.
