košík
Cocoanut Grove byl oblíbeným místem zábavy pro obyvatele Bostonu, ale 28. listopadu 1942 se stal dějištěm druhého nejsmrtelnějšího požáru nočního klubu v historii USA. O život tehdy přišlo téměř 500 lidí – více, než jich přežilo.
Klub si zakládal na své luxusní image, zdobily ho nevídané věci jako satén na stropě a plastové palmy. Tyto dekorace ale bohužel byly vysoce hořlavé a mnozí návštěvníci tak za luxusní atmosféru klubu zaplatili životem při zničujícím požáru, ze kterého nebyla cesta ven. Probíhala druhá světová válka, takže freon používaný v klimatizačních jednotkách byl nedostatkový a místo něj byl používán vysoce hořlavý metylchlorid.
Majitelem byl Barnett Welansky, který měl známosti jak na vysokých politických postech, tak i v tamní mafii. Jeho podnik proto prosperoval jako žádný jiný. V klubu se scházelo mnoho celebrit, zejména Frank Sinatra, který tam často vystupoval. Během prohibice se zde alkohol prodával nelegálně, což klubu pomohlo získat reputaci. Na druhou stranu zde místní gangy pořádaly své schůzky. Welansky se o svůj byznys staral „po mafiánsku“, u každého z východů stáli vyhazovači, kteří zabraňovali tomu, aby z baru někdo odešel bez zaplacení. Kapacita byla 460 míst, ale té noci byl uvnitř téměř dvojnásobek návštěvníků.
Požár způsobil 16letý pracovník klubu Stanley Tomaszewski, který se chystal vyměnit prasklou žárovku. Jelikož na místě nic nesvítilo, neviděl na práci, a tak si chtěl posvítit sirkou. Údajně s ní ale nezacházel zrovna opatrně a omylem zapálil jednu z plastových palem a oheň se začal rychle šířit dál. Vyhazovači a další zaměstnanci se snažili požár uhasit, ale marně. Lidé utíkali k jediným otevřeným dveřím, aby se zachránili, ale kvůli tlačenici bylo téměř nemožné dostat se ven. V momentě, kdy na místo dorazili hasiči, bylo již pozdě. Při požáru zemřelo 492 osob.
Umělé dekorace a stěny pokryté látkou vytvořily dokonalou ohnivou bouři – kouř a plameny pohltily celý noční klub během pouhých pěti minut. Některé oběti byly nalezeny stále na svých židlích, protože nestačily uniknout rychle postupujícímu kouři. Hlavní vchod tvořily otočné dveře, které se rychle zasekly pod masou lidí. Po rozbití dveří se dovnitř dostal náhlý poryv čerstvého vzduchu, který způsobil ohnivou vlnu, jenž spálila všechny přeživší. Hasiči později tvrdili, že kdyby otevřely všechny únikové cesty, mohlo být zachráněno dalších 300 životů.
Na místo se seběhli lidé z okolních barů, z nichž mnozí byli vojáci a námořníci, kteří dychtivě pomáhali. Jak se noc ochladila to voda na ulici začala mrznout a hadice přimrzly k zemi. Doutnající přeživší byli opláchnuti ledovou vodou, což jejich utrpení ještě zhoršilo. Některé oběti dýchaly výpary tak horké, že když se venku nadechly studeného vzduchu, „padaly jako kameny“.
Zaměstnanci měli to štěstí, že budovu znali, a mnoho z nich přežilo. Nějaký člen personálu byl dost chytrý, aby odemkl dvojité dveře naproti veřejnému vstupu do hlavní jídelny a poskytl tak jedinou únikovou cestu pro přeživší. Pět lidí přežilo tak, že se skryli v lednici.
Nejméně 444 přeživších bylo ošetřeno s popáleninami, ale pouze 130 z nich přežilo. Tento požár vedl k pokroku na poli medicíny, včetně Lundova a Browderova diagramu (používá se k odhadu velikosti a umístění popálenin), nové techniky resuscitace tekutinami, techniky péče o popáleniny, antibiotik a studia psychických traumat. Více než polovina přeživších vykazovala příznaky úzkostí, které trvaly nejméně tři měsíce. Ti, kteří ztratili vědomí, vykazovali nejvíce symptomů. V Massachusetts General Hospital byla 2. prosince 1942 podána historicky první dávka nového antibiotika penicilinu k boji proti popáleninovým infekcím.
Člen pobřežní stráže jménem Clifford Johnson se nejméně čtyřikrát vrátil dovnitř budovy a hledal svou partnerku, se kterou měl první rande a o níž si myslel, že je stále uvnitř. Podařilo se jí utéct, ale Johnson utrpěl těžké popáleniny na 55% svého těla a stal se nejvážněji popálenou osobou, která v té době přežila taková zranění. Strávil 21 měsíců v nemocnici a po nesčetných operacích se nakonec se oženil se zdravotní sestrou Mercy Smith. O 14 let později uhořel při autonehodě.
Vyšla oficiální zpráva, že klub byl 10 dní před tragédií zkontrolován kapitánem bostonského hasičského sboru a prohlášen za bezpečný. A to navzdory všem do očí bijícím přestupkům, jako je zabedňování požárních východů. Bylo také zjištěno, že Grove neměl provozní licence, žádná povolení pro manipulaci s potravinami a žádné licence na lihoviny. Stanley Tomaszewski byl zproštěn viny, protože nenesl zodpovědnost za hořlavé dekorace nebo porušení bezpečnostních předpisů. Nicméně byl kvůli incidentu po většinu svého života vyloučen ze společnosti a v roce 1994 zemřel. Vyšetřování nebylo oficiálně uzavřeno a příčina požáru je stále nepotvrzená.
Majitel podniku Welansky byl obviněn z několikanásobného zabití z nedbalosti a odsouzen ke 12-15 letům ve státní věznici Charlestown. Vzhledem k tomu, že se jeho zdraví zhoršovalo kvůli rakovině v konečném stádiu, byl po třech a půl letech omilostněn guvernérem Mauricem Tobinem. Zemřel v roce 1947 pár měsíců po propuštění.
Tragédie v Cocoanut Grove si vyžádala velké změny zákonů a předpisů v oblasti prevence a kontroly požárů v nočních klubech a dalších souvisejících místech pro shromažďování osob.
Počet mrtvých překonal pouze požár v chicagském Iroquois Theatre Fire, kde 30. prosince 1906 zemřelo 603 osob.
