Mike Litoris
V této fázi se virus vztekliny již prokousal do centrálního nervového systému, kde vítězoslavně rozjíždí peklo. Tato fáze obsahuje dvě klinické formy – tou první je furiózní (klasická) a tou druhou, paralytická (zákeřná a tichá).
Furiózní forma (asi 80 % případů) je ta „klasická vzteklina“, kterou je možné vidět na videu a kterou jsme měli možnost vidět již několikrát zde ale i jinde. Dívka už si prošla všemi příznaky druhé fáze, jako je například:
Změna chování – pacient se stává neklidným, úzkostným, paranoidním, může být agresivní nebo halucinovat.
Hyperaktivita – extrémní přecitlivělost na světlo, zvuk, dotyk.
Hydrofobie – pacient má panický strach z pití vody. Už jen pohled na sklenici vody nebo pokus polknout může vyvolat silné křeče hltanu a dýchacích svalů což vyvolá i obrovskou bolest.
Aerofobie – strach z proudu vzduchu, třeba i z otevřeného okna nebo větráku.
Záchvaty vzteku nebo silné křeče – mozek přestává zvládat emoce i svalovou aktivitu.
Pěnění z úst – způsobené křečemi v krku a nadměrnou tvorbou slin.
Tohle vše většinou trvá jen pár dní, než pacient upadne do kómatu. Smrt přichází krátce poté, buď zástavou dechu, nebo multiorgánovým selháním.
Paralytická (někdy „němá“) forma (asi 20 % případů) je tišší, ale stejně smrtící. Pacienti nemusí být agresivní, a tak může lékař diagnózu snadno přehlédnout. Příznaky u této formy jsou:
Slábnutí svalů – začínající v místě kde došlo k infikování/kousnutí.
Vzestupná paralýza – podobná jako u Guillain-Barrého syndromu (GBS) vzácné, ale vážné autoimunitní onemocnění, kdy tělo omylem útočí na vlastní periferní nervy.
Dysfunkce hlavových nervů – potíže s mluvením, polykáním a zrakem.
Mentální stav může zůstat zachovaný déle než u furiózní formy, což je extrémně děsivé, člověk chápe, co se s ním děje, ale nemůže se hýbat. Toto vše bez hydrofobie a bez agresivity.
Co mají obě tyto formy společné? Virus se v CNS množí, způsobuje encefalitidu (zánět mozku). Není žádná efektivní léčba po nástupu symptomů. Vzácné přežití např. tzv. „Milwaukee protocol“ (metoda, která se snaží „odstavit mozek“ na určitý čas, aby virus nedokázal zničit vše, než se tělo vzpamatuje a vytvoří si vlastní imunitní odpověď) jde o výjimku, ne pravidlo a často s těžkým neurologickým poškozením.
První a slavný případ, 15letá dívka Jeanna Giese z USA, 2004. Dostala vzteklinu od netopýra, odmítla postexpoziční očkování, a přežila díky zmíněném Milwaukee protokolu. O tomto případu bylo natočeno i několik dokumentů.
