košík
Tito australští vačnatci jsou jediní býložravci na světě, kteří dokáží kopat složité a rozsáhlé komplexy prostorných chodeb. Dorůstají délky až 1 metru a váží až 40 kilogramů. Navzdory svému neohrabanému vzhledu mohou dosáhnout rychlosti až 40 km/h. V přírodě se vyskytují tři druhy – vombat obecný, jeho méně známý příbuzný a vzácnější vombat chluponosý a kriticky ohrožený vombat severní (Krefftův). Dokáží se přizpůsobit svému prostředí a žijí jak v lesích, tak suchých oblastech.
Na rozdíl od klokana se vak vombata otevírá dozadu, aby se do něj při hrabání nor nedostala zemina. Mládě (po narození má velikost fazole) stráví ve vaku 6–10 měsíců, než poprvé vyjde ven. I poté se mládě často vrací zpět dovnitř, aby se přisálo nebo uniklo nebezpečí. Od matky jsou odstaveni po 15 měsících a pohlavně dospívají v 18 měsících.
Jejich trus má tvar krychlí. Jde o důsledek pomalého trávení (až 18 dní) a zvláštní struktury střev. Tyto „cihly“ se používají k ohraničení teritoria. Za jednu noc jich vysere i sto.
Během období páření samci pronásledují samice v kruzích, dokud nenajdou ten správný okamžik, aby je kousli do zadku. U vombata chluponosého naopak samice koušou samce, čímž signalizují svou připravenost k páření.
Jejich nory jsou víceúrovňové labyrinty s několika vchody. Vombati je vykopávají předními tlapkami a vycházejí pozpátku, aby se vyhnuli blokování průchodu. Někdy jejich tunely používají i jiná zvířata, například králíci.
Stejně jako hlodavcům, i jejich řezáky nikdy nepřestávají růst (všech 24 zubů nemá kořeny). Je to adaptace na tuhou potravu – vombati si neustále opotřebovávají zuby žvýkáním kořenů a kůry.
Jsou aktivní za soumraku a přes den spí v norách. V zimě se mohou vyhřívat na slunci u vchodu a v létě se aktivně vyhýbají horku. Při opravdu vysokých teplotách upadají do letního spánku (estivace).
Mezi nejvzácnější vačnatce na světě patří i vombat severní. V minulosti se v Austrálii vyskytoval od Nového Jižního Walesu až po Queensland, dnes přežívají poslední jedinci v malé kolonii čítající asi 70 nor ve střední části Queenslandu. Celá oblast měří něco přes 15 km², část tohoto území je vyhlášena národním parkem. Jejich přežití sužují invazní rostliny a situaci ještě zhoršuje konkurence s králíky a hospodářskými zvířaty.
V případě nebezpečí se vrhnou dodiri a zablokují vchod hýžděmi (kůže je tam velmi silná). V končetinách mají rovněž velkou sílu, a pokud jsou zaskočeni v podzemních prostorách, velmi urputně se brání. Jsou známy případy, kdy přimáčknutím ke stěně zlomili člověku ruku nebo udusili dotírající lovecké psy.
