Měli štěstí jako já. Spadla jsem v roce 1967 do peruánské džungle po zásahu letadla bleskem. Moje matka, která seděla vedle mě, řekla: Doufejme, že to bude v pořádku. Poté řekla… je konec.Další věc, kterou jsem věděla, že už jsem nebyla v kabině. Byla jsem venku pod širým nebem. Neopustila jsem letadlo, ale letadlo opustilo mě. Byla jsem úplně promočená, celá od bláta a špíny, protože silně pršelo celou noc a den. Asi po třech dnech mezi pavouky, jsem se dostala do jedné obydlené obce, kde se mě ujali místní. Bohužel to nebylo zadarmo, večer se na mě všichni opakovaně vystřídali a až potom mě odvezli do nedaleké nemocnice. Ale přežila jsem.

Tohle se mi stalo u nás v Teplicích po revoluci, když přistoupila banda Romů. Bili jsme se, toho staršího jsem pak opřela o zeď a z boku se zas objevil jeden mladší, dal mi opět ránu, tak jsem se prala zas s ním. Na záda mi skákaly jejich holky, a jeden z útočníků mi chtěl dát ránu do hlavy, kterou jsem vykryla ani nevím jak, myslím, že bych to ani nerozdýchala.

Tyto německé tradice se přenášejí z generace na generaci.

Tohle se stalo mému vnukovi. Nedělá sice policistu, ale nedobrzdil to také. Přejel nám pejska.

@tortonor aaaa, pani je dôchodkyňa jednou nohou v hrobe… šetrite energiou, čoskoro ju budete potrebovať!

Jednou se mi takto zvrkla noha, když jsem vystupovala z MHD v Praze. Zaplať Pán Bůh, že nyní ty vagóny dělají bezbariérové. Nyní mám hole a nastoupím v pořádku. Bohužel si není opět kde sednout. Jednak systém sedaček není úplně domyšlený a školáci se již k nám staršího věku neumějí chovat.

Mojí dceři se stalo něco podobného. Bohužel takové nehody se stávají. Pokud se někdo zranil, posílám mnoho energie k zotavení.