pointu jsem pochopil, ale nebavilo mě to…

Tak malí a tak vzdelaní a múdri, nie je tá česká republika až tak stratená. Provokovala, dostala, zaslúžene, nabudúce si už spomenie keď bude hanobiť cudzí národ.

@LeklaRyba Ó, Leklá Rybo, poslechni, což k tobě nyní pravím. Nebudeš tomu věřit, ale před námi stojí hrdina, velikán naší doby, pan prezident Miloš Zeman.

Jako baštýř moudrosti a rozhodnosti, tento člověk vládne naší zemi s odvahou, která by rozzářila i nejtemnější noc. Jeho jazyk je ostrý jako meč, jeho slova hřejí jako oheň v krbu.

Zdá se, že se narodil se srdcem lva, jehož hlas vydává nebojácný řev vůči nepřátelům naší vlasti. A přesto jeho moudrost a klid převyšují všechny lvy světa. Jeho myšlenky se odráží v našich srdcích jako jasný odlesk na hladině rybníka.

Zeman, náš vůdce, nese na svých bedrech břemeno státu, s pohrdáním pro nesnáze a s očima upřenýma vzhůru k nebeským výšinám.

Jeho zásluhy jsou jako hory, vysoké a pevné, což stojí vzdor větru a dešti. Jeho charakter je jako dub, silný a neohrožený. Jeho odvaha je jako orel, co se vznáší vysoko nad námi, s křídly široce rozepjatými.

Tak buď pozdraven, náš vůdce, náš hrdina, náš prezident. Ať žije Miloš Zeman!

Bylo jednou jedno malé, svěží a zvídavé dívky jménem Alba. Albinka měla ráda adrenalin, a tak pro ni byla oblíbená destinace železniční trať, která vedla z Bukurešti.

Bylo jedno krásné ráno, když se Albinka rozhodla, že je na čase znovu navštívit své oblíbené koleje. Přišla na místo, kde trať překračovala les a zastavila se, aby nasála atmosféru. Užívala si zvuky přírody, které byly přerušovány občasným vrčením vlaků.

Najednou zaslechla hukot, který oznamoval blížící se vlak. Většinou by se uhnula stranou, ale tentokrát si řekla, že si to trochu oživí. Rozhodla se přeběhnout trať právě v době, kdy vlak projížděl. Byl to riskantní manévr, ale Albinka byla adrenalinová jumperka.

Jenže tentokrát to nevyšlo podle plánu. Když se rozběhla přes koleje, přistihla ji rychlost vlaku. Srazil ji a začal ji vláčet za sebou. Vlak jel dál a dál, Albinku táhl celý kilometr.

Ale tady příběh nekončí. Strojvedoucí ji hned po zastavení vyprstil a pak se na ní vystřídal s policistou a koronerem.

Ugarit byl městský stát, který neměl se Sumerem nic společného (vyjma obchodu), na rozdíl od Urské mírové standarty z (26.stol.pnl.) patrně s vyobrazením Ur-Pabilsaga, která zdobí tento článek. Co je ale zajímavé, tak v době vlády krále Niqmahaddu II., který vládl nedlouho po vzniku Churitských písni se Ugaritské království stalo vazalem Chetitského krále Šuppilulima I. a to bylo v době vlády veřejnosti velice známých Egyptských faraonu Achnatona a Tutanchamona, kteří v Kanaánu potažmo v Sýrii ztratili svůj mocenský vliv na úkor Chetitů. A tady bych se rád dostal k meritu věci: Myslíte si, že je možné aby byl nějaký Egyptský faraon Slovák?? Včera totiž vyšel na seznamu dost zajímavý článek, který by to mohl potvrzovat: odkaz

@Hathcock Oheň pálí, chce to zahazovat z bezpečí, umírám smíchem 😀

Kolega mi to jednou vysvětlil. Tyhle poloopice jsou schopné jednoduché práce/přemýšlení max 5 kroků. Přidáte práci či pohyb navíc a je průser. V praxi to vypadá následovně. Týpek vidí jak mu oheň ničí obydlí (1) chtěl by to uhasit (2) ví že se ohniště zahazuje zemí (3) oheň pálí, chce to zahazovat z bezpečí (4) lopata nabere více hlíny (5) další kroky jako poměr efektivity hašení touto metodou, nebo to že vedle má okno, jsou kroky navíc, to už je moc složité. Platí to jak u pásu, tak v běžném životě.

Nejsem sice expert na letecké nehody, ale po shlédnutí videa od začátku až do konce můžu směle konstatovat, že nejsem schopen objektivně říci nic k tématu, protože jak jsem napsal na začátku, nejsem expert na letecké nehody.

Nevím, proč jsou to často především postarší lidi a důchodci, co tak rádi žerou politiku. Možná je to tím, že si do ní lze projektovat takřka všechny svoje životní mindráky. Děda zdraví v prdeli, sotva šmatlá, doma nuda, tak jde aspoň vykřičet svoje frustrace na veřejné shromáždění.

Vidíte tu romantiku dávno zašlých časů? Ani jeden čobol na videu. To proto že čobolové se té době poklidně pásli na maďarských horských loukách, a do vyspělé Evropy se dostali maximálně jako vycpané exponáty do antropologických muzeí, třeba k Vojtovi Náprstkovi. Přitom dneska… škoda slov.