Medvěd se mě snaží kousnout, jeho drápy mi způsobují škrábance a kousance. Vykroutím se mu, on mě obkrouží a zaútočí. Pořád ho kopu do hlavy. Ať to přestane! Ať to přestane! Nemám na to sílu! Nemůžu… Musím! Musím se držet! Zabořím se do svahu a vší silou kopnu. Nevím, kolikrát jsem ho praštil a on se skácel k zemi a nakonec to vzdal a utekl. Trvalo to věčnost! Mám na sobě krev. Prohlížím se, jestli nemám nějaké zranění. Ne, jsem v pořádku. Několik škrábanců a kousanců. Zřejmě byl také zraněn. Zvracím. Lapám po dechu. Jsem naživu. Ještě několik minut sedím, dýchám a přemýšlím o tom, co se vlastně stalo. Rozhlížím se kolem a s obavami jdu pro fotoaparát a batoh. Znovu zvracím. Velmi opatrně kráčím údolím. Nikde ani živáčka, jen pár lidí na kopci… Zajímalo by mě, co se vlastně stalo. Zkontroluji si kapsy, abych se ujistil, že jsem nic neztratil, a najdu pojistku ve spreji. Takže času bylo dost. Sprej vůbec nepomohl, i když medvěd dostal plnou, dobře odměřenou dávku… Přežil jsem.“