Borec žije v LA a nezná základní pravidla života v džungli. Kouknu kolik je kolem mě opic. Když víc než jedna, tak zdrhám, pže je 100% pravděpodobnost, že budou útočit v tlupě a zákeřně. Dále se podívám kolik je kolem lidí s mobilem, jinak je to rasismus a bílá nadřazenost a velké problémy. Pokud kolem nikdo není, jen opice sama, tak rubu, mlátím, škrtím, rdousím, kuchám, benzin, pneumatika…

To obecenstvo jsou rodinní příslušníci, nebo fakt někoho baví čumět na záda borcovi jak hází šipky?! 😆 Bych to obrátil ať háže proti publiku. Při minutí by byla aspoň sranda a suvenýry jako v hokeji, nebo baseballu.

To je taky nápad chodit do takovejch prdelí sama. Vypadala celkem sympaticky. Radši ani nemyslet, jak museli mít její rodiče nervy v kýblu, když se jim neozvala dny, týdny a pak měsíce. Zajímalo by mě co je pro ně horší. Jestli žít v nevědomosti co se s ní stalo, nebo naopak zjištění, že je mrtvá…

Negr pojebanej

Hříšní lidé města pražského. Policajt si prohlídne videozáznam a řekne si: „Jo, to je Horvát, známá firma. V 10 půjde do hospody Na růžku, tak si na něho počkám na křižovatce“ 😀

Týpek vytáhne kudlu, bodá s ní a já se proti němu rozejdu jak terminátor? Jak moc musíš mít v hlavě namrdáno?

Vidím správně, že trefil toho, co je šel vypičovat ať táhnou doprdele a ještě jim zachránil to dítě? Ten už druhým příště nepomůže…

vstanu a snažím se jít dál, aby mi nepřekážel. Pak mě zaregistruje a já si řeknu, že ho zase natočím, jak utíká, ale všechno bylo jinak. Neustoupil, ale rozběhl se ke mně. Zatím jsem byl relativně klidný, po tom všem, co jsem sprej myslím, a budu ho používat. A já jsem to udělal. Medvěd zaútočí a dostane přímý zásah sprejem, kam až může. Sprej je ale nastříkán a nezdá se, že by pomohl, nedělám zvuk. Po pěti krocích zakopnu a padnu na zem. To už ale dupu nohou, rychle se otočím a snažím se ho odkopnout nohou. Jak útočí, trhá mi šaty. Ani nedokážu spočítat, kolik kopanců do hlavy už schytal, ale pořád ještě není konec! Snažím se vstát a doufám, doufám, doufám, že sprej musel zafungovat už po minutě. Podaří se mi vstát a rozběhnout se. Ale nohy mám neuvěřitelně těžké a po několika metrech opět padám na zem. Zase je po mém boku. V podvědomí si už dokážu představit, jak dopadl ten kluk z Polany. Musím, musím to vydržet! Útok trvá dvě minuty. Nemám sílu – lapám po dechu.

Kdyby s tim měl někdo problém..
„Západní Tatry – 24. června – Kamenitá dolina. V šest hodin ráno vystupuji na Pyšný sedlo. Už cestou si všímám stop medvědů, stop a značení stromů. Setkávám se se skupinou lidí, s nimiž se dostanu do řeči a napsat telefonní číslo, které, pokud uvidím medvěda někde, dát mi vědět. Řeknu si, že to je rozumné, a jdu dál. Cestou obdivuji krásu zdejší krajiny, protože jsem tu poprvé. Už jsem skoro v sedle, tak si říkám, že se napiju a uvidím, jak mi to půjde. Na kopci vidím stádo kamzíků. Míjí mě další skupina čtyř turistů a já vidím medvěda, který sestupuje z polské strany. Pořád si říkám, jak by bylo skvělé natáčet v tak krásném horském prostředí. A bylo to tak. Stále se snažím zavolat, jak jsem slíbil, skupině, se kterou jsem již ztratil oční kontakt. Ale neúspěšně, není zde žádný signál. Dobrých 20 minut natáčím medvěda, jak se pase podél potoka, ale on je stále blíž a blíž a dokonce si mě všiml, ale klidně pokračoval dál. Když je ode mě asi 50 metrů

Koukám, že mu méďa přidělal na čele pár vrásek…