Lobotomie

USA: Video pochází z anatomických a patologických studií, které v 60.letech prováděl neurochirurg a „otec lobotomie“ Dr. Walter Freeman v Univerzitní nemocnici George Washingtona. Freeman se zajímal o psychicky nemocné pacienty, u nichž věřil, že nadměrné emoce vedou k duševním chorobám a že odříznutím určitých nervů v mozku může osobnost člověka stabilizovat. Za pomoci kolegy Jamese Wattse provedl první zákrok na starší ženě trpící nespavostí a depresemi. Během operace vyvrtal do její hlavy šest děr, odřízl nervy a bylo hotovo. Žena prý žila dalších pět let.

Freeman brzy vyvinul jednodušší postup operace. Nejprve pacienta uvedl do bezvědomí pomocí elektrošoku a poté se pomocí ostrého nástroje, který připomínal sekáček na led, do nitrolebečního prostoru dostával prostorem mezi oční bulvou a víčkem. Následně prorazil strop očnice a ostřím přerušil spojení s prefrontální kůrou v čelních lalocích mozku. Freeman začal zákroku říkat lobotomie a takto „odoperoval“ více jak 3 000 pacientů. Když získal cvik, zvládl jednoho člověka přeměnit v klidnou bytost do pěti minut.

Skutečnost ale nebyla tak zázračná, jak ji Freeman prezentoval. Ačkoliv došlo k uklidnění mnoha agresivních osob, velká část z nich bylo ponechána ve vegetativním stavu a nebo se jejich intelekt vrátil na úroveň dítěte. Výjimečná nebyla ani úmrtí pacientů během operace.

Přes všechny nedostatky, které vycházely najevo, mnoho amerických nemocnic přijalo postup za zcela legitimní, a to z jednoho jediného důvodu. S lobotomizovanými pacienty se manipulovalo daleko snadněji než s těmi, kteří trpěli emočními problémy. To všechno by se možná dalo pochopit. Neexistovaly léky na uklidnění a často s pacienty trpěl i personál, který se o ně staral. Jenže Freemanova touha po slávě i jeho sebestřednost neměla mezí. A tak se kontroverzní operace začala měnit ve Freemanovu one man show, během níž bezohledně vytvářel mrzáky.

V době své největší slávy Freeman prováděl více jak 20 lobotomií denně. Objížděl Spojené státy a pacienty operoval před šokovaným publikem i médii, které často zval. Nástroje nesterilizoval a jednou, když pacient při operaci zemřel, zcela lhostejně začal „šmikat“ mozek dalšího v pořadí. Mnohdy šlo jen o zlobivé děti nebo frustrované ženy v domácnosti čekající zázračnou spásu. Ta ovšem nepřišla, a pokud ano, tak jen dočasně. Mezi nejznámější pacientky patřila i sestra Johna F. Kennedyho. Ta se k němu dostala pro svoji výbušnou povahu a po invazivním zákroku skončila do konce života v ústavu. Její intelekt spadl na úroveň dvouletého dítěte a žena nebyla schopna jakékoliv komunikace.

Přes všechna negativa, která lobotomii doprovázela, operoval Freeman až do roku 1967. Jeho poslední zákrok skončil smrtí pacientky. To už se ale stmívalo nad celou procedurou. K jejímu zastavení přispěla nejen psychofarmaka, ale především sílící kritika lékařů. Také nesmíme zapomenout na film režiséra Miloše Formana Přelet nad kukaččím hnízdem z roku 1975, který výrazně otevřel diskuzi o duševním zdraví člověka. Lobotomie, ačkoliv mnohdy považována za úspěšnou, člověka zcela odřízla od emocí, pacient ztratil elán do života a spadl do apatického útlumu, ze kterého se nikdy neprobral.