Mike Litoris
Zvyšování počtu obyvatel Evropy na začátku 19. století ohrožovalo život venkovanů stejně jako chudáků v evropských městech. Zemědělští dělníci často žili v těch nejubožejších podmínkách – v chalupách o jedné místnosti, namačkaní společně s dobytkem. Současníky však více znepokojovalo přelidnění ve městech. V letech 1811-1850 zažila Evropa nejrychlejší urbanizaci ve svých dějinách. Důvodem byla samozřejmě industrializace, avšak města se také rozrůstala proto, že byla zdrojem práce pro příležitostné, nekvalifikované dělníky a tradičním cílem sezónních dělníků z venkova.
Bytová výstavba nedržela krok s růstem obyvatelstva. Místo toho se budovalo jinde – plynové osvětlení bylo v Německu zavedeno ve 20. letech 19. století, v téže době dostal Berlín první dlážděné ulice. Hřbitovy se stěhovaly z center na předměstí. Stavěly se veřejné budovy – radnice, školy, muzea, ale pro chudé obyvatele se neudělalo nic. Veřejná doprava, pokud existovala, byla pro dělníky finančně nedostupná a oni museli bydlet v těsné blízkosti svých továren.
Po 18-ti hodinovém pracovním dnu se odpotáceli do svých domovů (vzali to přes nálevnu – jediné potěšení mimo sexu), kde museli spát za nekončícího hluku továren, jejichž komíny chrlily nekonečný mastný kouř a ozařovaly ulice oranžovým světlem ohňů, okna bytů a chatrčí byla polepená papírem – černým a mastným jako kouř, nábytek byl polámaný, špinavý a prožraný červotočem, pokud v nuzném příbytku vůbec byla postel, tak jen z pár nehoblovaných prken.
V chátrajících centrech měst, úzkých vlhkých uličkách se objevovaly chudinské čtvrti. V německém Porúří neexistovala skutečná města, jen továrny, doly a kolem nich žili dělníci v boudách a chatrčích. Vysoké nájmy bytů ve městech způsobovaly, že v jedné místnosti žilo několik rodin, doslova hlava na hlavě (jak asi vypadal život – sexuální i jiný- těchto věčně opilých lidí, všeho věku, není třeba rozvádět). Politici a průmyslníci si sice velmi dobře uvědomovali jaká je situace, ale nebyli nijak ochotni pomoci.
Za těchto podmínek přišla nová morová rána – z Asie se do Ruska a pak do Evropy v srpnu 1829 rozšířila cholera. Nemocní lidé trpěli neustálým zvracením, průjmem a dehydratací, ruce a nohy jim modraly a oni umírali.
Obzvlášť zranitelné byly chudinské čtvrti měst a větší vesnice, protože bakterie se šířily vodou a kanalizace neexistovala. V roce 1831 zemřelo jen v Uhrách čtvrt milionu lidí, zoufalí rolníci stejně jako ve středověku masakrovali Židy, které obvinili z otrávení studní, a když to nepomáhalo, začali vraždit kněze a statkáře (to sice taky nepomáhalo, ale možná to už bylo příčině blíže). Desetitisíce lidí umírali ve městech, po ulicích se válely mrtvoly, zoufalí lidé se bouřili a propukaly revoluce.
Chudoba byla přitom vládnoucími vrstvami považována za znamení nemravnosti, špína, prostituce, alkoholismus a cholera byly pokládány za příčiny chudoby, místo je viděli jako její příznaky. Na chudobu se hledělo s opovržením jako na ohrožení sociálního pořádku a dokonce civilizace lidstva, spíš než na příznak nepořádku v nevyvážených ekonomických vztazích.
