in

Nevolnictví


Nevolnictví byl systém nucené práce vycházející z dědičného poddanství spjatého s půdou. Účelem nevolnictví bylo zajistit stálou pracovní sílu a jeho právní podstata měla formu osobní služby pánovi výměnou za právo obdělávat půdu. Lišilo se od otroctví, jež bylo mimo Osmanskou říši v Evropě neobvyklé a používalo se spíše pro osobní službu než pro hromadné práce. K nevolnictví však také patřilo omezení osobních svobod, takže jeho nejpřísnější formy se otroctví blížily.

V Anglii nevolnictví nebylo od poloviny 16. století a zakázáno zde bylo v 60. letech 17. století; ve Francii zase mělo menší rozsah než v Rakousku. Tuhé nevolnictví je specifické pro východní a střední Evropu – tedy na východ od řeky Labe, ačkoliv ne všichni rolníci zde byly nevolníky. V Sedmihradsku bylo 21% rolníků svobodných, v Polsku to bylo 11% a v Rusku 5% (tzv. odnodvorci, kteří sami mohli vlastnit nevolníky).

Kromě toho se nevolnictví vyskytovalo na většině území Svaté Říše římské a dále v oblastech, jež kdysi byly součástí Říše jako Franche-Comté a Alsasko ve Francii.

Nevolníci byli podřízeni nejrůznějším závazkům vůči své vrchnosti a také vůči lennímu pánovi své vrchnosti (panovníkovi). Jejich dávky měly formu pracovní povinnosti (roboty), která mohla být také uhrazena platbami v hotovosti či v naturáliích. Na východ od Labe se robota vykonávala pro pány a západ pro panovníky-pro stát. Robota se nevyžadovala jen od nevolníků – pracovní povinnosti měli také svobodní rolníci, odnodvorci museli sloužit v pohraniční milici, ve Francii se robotou udržovaly silnice. V Hesensku se robotovalo pro majitele panství, obec i panovníka a nucená práce dosahovala až poloviny roku. V Horních Rakousích byla povinná robota 14 dní v roce, v Dolních Rakousích se vyžadovala 104 dny, ve Štýrsku to bylo 156 dní v roce.

Podmínky rolníka závisely na jeho osobním postavení a na množství povinností, které měl v rámci držby ke své půdě. Vyskytovali se i nezávislí vlastníci půdy, bez jakýchkoliv poplatků.

Rozdíl v postavení rolníků na východě a západě byl v jejich nejistotě – na východě nový pán mohl zcela jejich životní podmínky změnit. Vrchnost naopak zase své rolníky chránila před státními požadavky – před vojenskou službou a daněmi, ale i při neúrodě apod.

Na řidčeji osídleném východě nebylo problémem si pronajmout půdu – na rozdíl od západu, kde se utvářel nemajetný rolnický proletariát.

Rolník, který použil vlastních zvířat a pluhu pracoval méně dnů. Bohatí polští rolníci si najímali chudší vesničany, aby za ně povinnosti plnili. V Haliči nebyla robota omezena a každý nevolník musel pracovat 6 dnů (!) v týdnu v létě a dva dny v zimě, přitom zde bylo národností rozdělení – nevolníci byli Ukrajinci, sedláci a páni Poláci. V Čechách byla od roku 1680 robota omezena na 3 dny v týdnu a toto bylo opakováno i pozdějšími patenty. Na Moravě byla délka pracovní povinnosti 40 dnů ročně. Královské patenty dávaly nevolníkům právo se odvolat ke koruně, ale vzhledem k místní moci šlechty bylo toto ustanovení bezcenné.

Délka pracovního dne byla dlouhá, pokud nevolník pracoval na poli pouze 10 hodin, tak mohl mluvit o velkém štěstí. Někdy dostali rolníci normu a museli pracovat tak dlouho dokud ji nesplnili – přičemž byly stanoveny velmi vysoké, až nerealistické kvóty. Seznam nevolnických povinností bylo možné kdykoliv rozšířit – robota se zvyšovala v době žní, děti vykonávaly domácí práce pro vrchnost, dále zde byla povinnost přepravovat panské zboží – vlastními koňmi a povozy.

Přestože se břemena lišila, všechna odrážela a udržovala moc vrchnosti. Nevolníci nesměli prodávat půdu, zadlužit se nebo určit dědice, pokud si k tomu nezakoupili práva, a mohli být přestěhováni ze svých pozemků na jiné. Všichni čeští nevolníci, dokonce i ti, kteří měli dědičná práva na svou půdu, museli žádat o pánovo svolení pokud se chtěli ženit, přestěhovat, či dát děti do školy nebo na učení – toto svolení se udělovalo za peníze.

Rozsáhlé místní pravomoci zvyšovaly nadvládu vrchnosti, která byla pak větší než její zákonná, formální práva. Povinnost kupovat od pána a prodávat pánovi, zákaz výroby zboží, jež by konkurovalo pánovi… Většině pánů patřila nejen půda, ale i rolnická obydlí, jejich nástroje, osivo, dobytek a peníze pán půjčoval – proto rolníci nemohli odejít, ani když bylo nevolnictví zrušeno…

Protože většina rolníků nevlastnila žádnou půdu museli sloužit – jak nevolníci, tak i svobodní podle pravidel pána. Množství půdy, kterou mohli rolníci získat byla právně omezována, byla kontrola převodů majetku, dědičné závazky, nezcizitelnost církevní půdy… Až do zrušení těchto zákonů nemohli rolníci pomýšlet na získání vlastní půdy – proto konec nevolnictví nepřišel s patentem Josefa II., ale až roku 1848 se zrušením dědických závazků.

Kromě omezeného vlastnictví půdy zde byla také nulová kupní síla rolníků – daně pro korunu a vrchnost (rozdělené na 1 a 2 třetiny) představovaly 35% rolnického příjmu na Moravě, 41% v Čechách, 45% v Dolních Rakousích a 50% v ostatních rakouských zemích. To co zbývalo pak z velké části pohltily splátky dluhů k vrchnosti.

Ohodnotit příspěvek

75 Hodnocení
Líbí Nelíbí

Napsat komentář

Po nehodě #7 🇧🇷

Čubky z redditu #3