in

Osmanská říše

Po ztrátě Řecka prošla oslabená Osmanská říše krizí a jakoby kouzelnou proměnou. Turci si opatřili kompletní západní slupku od černých fraků až po svízele konstituční vlády. V roce 1839 a 1856 byly vydány dekrety, jimiž Turci překonávali i západní vlády v idealismu – tedy na papíře. Pomluvy a urážky křesťanů (jako slovo džaur) byly zakázány. Na Západě se začala rozmáhat „turkofilie“, v letech 1853-1856 bojovaly Francie a Británie proti Rusku údajně proto, aby ochránily Turecko před ruským vpádem (ve skutečnosti pro vlastní sféry vlivu).

Ne každý ovšem uvěřil, že se Turci změnili. Stále více turistů mělo možnost seznámit se s mocí Osmanů z první ruky. Křesťané cestovali do Palestiny, kde museli strpět rozmary tureckých úředníků. A v libanonských horách nenápadně začala válka. Potyčky mezi křesťany a drúzy přerostly v roce 1860 v masakr křesťanů v Damašku (až 12 000 křesťanů tehdy nalezlo útočiště u alžírského vůdce v exilu Abd al-Kádira). Centrální vláda v Istanbulu zareagovala se zpožděním a až na nátlak Francie a Británie, ale poměrně tvrdě. Vůdcové muslimských násilníků byli popraveni, stejně jako někteří osmanští úředníci, kteří proti násilí nezakročili včas. Byla přijata administrativní opatření s cílem předejít opakování občanské války, západní společnost byla uklidněna.

Angličan Cyril Graham navštívil po několika měsících libanonský kraj Hasbája, a nalezl stopy masakru – hnijící těla, arogantní zabijáky i nečinnost tureckých úředníků. Popisoval, jak: „muslimové mě nutili žertovat nad mrtvými těly a jeden chlapík mi s pýchou ukázal pár stříbrem vykládaných pistolí, z nichž jednu přerazil, když křesťanům vytloukal mozek z hlavy“.

O šestnáct let později přišlo masové pobíjení křesťanů v Bulharsku. Na samotném faktu, že se Bulhaři vzbouřili a následoval masakr, nebylo nic divného – obojí patřilo k tradicím Osmanské říše, nový byl šok, který to na Západě žijícím v představě zcivilizovaných Turků vyvolalo.

Povstání začalo v Bosně a Hercegovině, kde se stupňoval násilný odpor muslimů proti stavbě nové křesťanské katedrály v Sarajevu. Lidé se bouřili proti tureckým výběrčím daní, rolníci se tajně ozbrojovali a hledali podporu v sousední Černé Hoře. Turecké úřady reagovaly tradičně. V roce 1876 Turci vypálili stovky bosensko-srbských vesnic a pobili 5000 Srbů.

V červenci 1875 se v Hercegovině sešli náčelníci rodů, aby poslali Turkům výzvu: „Od proklaté bitvy na Kosově poli nám Turci berou životy i svobodu. Není to hanba, pohana před celým světem, že my, kdo nosíme erby hrdinů, jsme nazývání podanými Turků? Celé křesťanstvo čeká, až povstaneme za naši drahou svobodu… Dnešek nám skýtá příležitost povstat a začít krvavý boj.“

Partyzánská válka, byla vedená vskutku krvavě proti Turkům, bosenským muslimům a Albáncům. (Albánci celá staletí pomáhali prosazovat vůli Turků ze vzdáleného Istanbulu. Poslední autokratický sultán Abdühamit II. měl ve svém paláci Yidiz stráž složenou pouze z Albánců. Když v roce 1913 skončily Balkánské války, Turci trvali na tom, že Albánci musí mít vlastní stát…)

Zatímco rolníci v Bosně a Hercegovině vedli svou guerillu, Bulharský revoluční výbor, dospěl k přesvědčení, že Osmanská říše je na okraji pádu a podrobení Bulhaři jsou schopni uštědřit jí poslední ránu. Povstání bylo velmi špatně připraveno a při hrdinsky-absurdních akcích v něm zahynuli nejlepší vůdci bulharského obrození. Zvlášť zoufalá byla situace se zbraněmi, proti turecké pravidelné armádě podporované desetitisíci znuděných a agresivních bašibozuků, měli povstalci kopí, šavle a děla jejichž hlavně byly z provrtaných třešňových kmenů. Když se Osmané dozvěděli, že Bulhaři na řadě míst zmasakrovali muslimské civilisty, vyrazili za pomstou. Během tažení bašibozuci povraždili všechny Bulhary, na které narazili. Za měsíc trvajícího povstání bylo povražděno na 30.000 Bulharů.

Britský historik Sir Edwin Pears píše ve svých pamětech: „psi, živící se lidskými pozůstatky, hromady lidských lebek, skoro kompletní kostry, shnilé oblečení, lidské vlasy i hnijící maso, to všechno na jedné hromadě. Město, kde nezůstala jediná neporušená střecha, kde tu a tam mezi ruinami kvílivě naříkaly ženy a dívky. Ležely tu stovky bezhlavých koster. O kus byly kostry dvou malých dětí, ležících bok po boku, na malých hlavách stopy po úderech tureckou šavlí. Vůbec zde bylo mnoho dětských koster… Od svědků jsme slyšeli, jak turečtí vojáci napichovali děti na bodáky. Nebyl jediný dům, pod jehož troskami by se nenacházely lidské pozůstatky a ulice byly jimi přímo posety. Cesta ke kostelu, byla pokryta po zemi rozházenými kostmi a hromadami hnijícího masa. V samotném kostele byl obraz tak děsivý, že si jej netroufám popsat…“.

Tyto správy vyvolaly v západní Evropě velké pobouření a veřejnost volala po potrestání Turecka. Nicméně když o dva roky později Rusové vítězně postupovali na Istanbul, tak noviny ve Velké Británii už volaly po zákroku proti barbarským Rusům ohrožujícím ubohé Turecko.

Ohodnotit příspěvek

53 Hodnocení
Líbí Nelíbí

Napsat komentář

    • A co když tady všechny sere jen ta nespravedlnost, že těm zmrdům ta zvěrstva prošla? Tvůj koment má stejně debilní logiku, jako kdybych napsal, že ty je podporuješ (ty věci, které páchali). A než je budeš obhajovat, tak předem říkám ne, jen jednotlivci tyto krutosti nepachali, ale všichni slimáci (viz křišťálová noc). Kdyby nebyli v NATO, tak věř tomu, že by se turecká křišťálová noc a další tato zvěrstva, které dělali, v televizi připomínala…Ale kdo je v klubu určitých zemí, tak se tato jejich citlivá témata moc veřejně neotevírají – viz Belgie (Leopold II jeho a řádění v Kongu), Turecko, Saúdská Arábie…

Čubky z redditu #1

Škodovka v roce 1984 🇨🇿